Krátká odpověď: u dvou fotoperiodických odrůd skoro vždycky, u fotoperiodické a samonakvétací dohromady jen s kompromisem. Nerozhoduje délka květu — rozhoduje to, co se stane při sklizni ve stanu, který dál běží.
Stojí pod stejným světelným režimem, mají stejné klima a zalévají se stejně. Že je jedna hotová za osm týdnů a druhá za jedenáct, na tom nic nemění — prostě kvetou různě dlouho.
Co se liší, je okamžik, kdy musíš k rostlině: jednou kvůli proplachu, jednou kvůli střihu. A právě tam leží body, o kterých je tenhle článek — ne v pěstování, ale v předávce.
Když si obě doby spočítáš dopředu, víš, jak daleko od sebe sklizně budou. Udělá to kalkulačka data sklizně: jednou pro každou odrůdu, od stejného dne přepnutí na 12/12.
Tady se srazí dvoje hodiny. Fotoperiodická odrůda kvete proto, že světlo klesne na dvanáct hodin. Samonakvétací kvete proto, že je dost stará: neřídí se spínacími hodinami, ale vlastním kalendářem. Proč to tak je, vysvětluje kalkulačka data sklizně.
Samonakvétacím svědčí osmnáct až dvacet hodin světla po celou dobu. Když kvůli fotoperiodické klesneš na dvanáct, samonakvétací kvete dál — ale o třetinu světla denně míň. Dojde do konce, jen dá méně.
Obráceně to nejde vůbec: při osmnácti hodinách zůstane fotoperiodická odrůda v růstu donekonečna. Nekvete, dál se táhne — a jednou se do stanu nevejde.
Prakticky: kdo je míchá, vybere si jeden z režimů a ztrátu na druhé rostlině bere na sebe. Střední cesta na třinácti nebo čtrnácti hodinách zhorší obě místo toho, aby jedné prospěla.
Jedna rostlina je zralá, druhá potřebuje další tři týdny. Musíš tedy stříhat ve stanu, který dál kvete.
Jde to, ale má to následky. Stan je otevřený déle než obvykle, pracuješ v něm se světlem a zvedáš prach a zbytky rostlin. Pro rostlinu, která zůstává, v pozdním květu, je to nejcitlivější chvíle celého kola — plísni šedé stačí vlhký vzduch a pohyb v nesprávnou chvíli.
Pomůžou dvě věci: zralou rostlinu střihni celou a najednou, místo abys dny odebíral jednotlivé větve. A nesuš ji ve stejném prostoru — sušení chce jinou vlhkost než květ a obojí se do jednoho stanu najednou nevejde.
Když před sklizní proplachuješ, týká se to jen jedné rostliny. Druhá je uprostřed květu a hnojivo dál potřebuje. Ve společné nádrži to oddělit nejde.
V zemině je to jednoduché: každý květináč se zalévá zvlášť, takže jednu proplachuješ a druhou dál hnojíš. V DWC nebo se společnou nádrží je to skutečné omezení: obě rostliny sdílejí stejný roztok a jedna nutně dostane to, co nemá.
Jestli je proplach vůbec potřeba, řeší kapitola proplach před sklizní — odpověď je zdrženlivější, než mnozí čekají.
Každá odrůda roste do jiné výšky a lampa visí pro obě stejně daleko. Když jedna vystřelí, je najednou moc blízko — a na druhou zbývá málo.
Obvyklé řešení je prosté: nižší rostlinu podlož, obráceným květináčem nebo bedýnkou. Nestojí to nic a vyrovná to deset až dvacet centimetrů. Zvednout lampu je horší: tím přijdou o světlo obě.
Ještě lepší je tomu předejít: když vyšší odrůdu včas ohneš, není co dorovnávat. Ten okamžik je vegetativní fáze, ne květ.
Většina potíží vzniká tím, že si rozestupu všimneš, až když je první rostlina zralá. Přitom je daný předem: obě doby květu jsou známé a obě začínají ve stejný den, přepnutím na dvanáct hodin.
Spočítej obě data před přepnutím, jedno pro každou odrůdu. Dva týdny rozdílu nevadí. Od čtyř výš stojí za úvahu poslat déle kvetoucí odrůdu do květu později tím, že jí dáš kratší růst.
Jestli se dělení plochy vůbec vyplatí, je druhá otázka: dvě odrůdy na stejné ploše nedají dohromady víc než jedna dobře využitá. Co čekat, odhadne kalkulačka výnosu.
U jedné odrůdy stačí paměť. U dvou ve stejném stanu už ne — a to ode dne přepnutí, ne až od sklizně.
Tři věci u každé rostliny: den přepnutí na 12/12 (pro obě stejný, ale je to nulový bod obou výpočtů), dobu květu, kterou udává šlechtitel, a den, kdy jsi skutečně stříhal. Rozdíl mezi posledními dvěma je číslo, které příště platí — údaje šlechtitelů vycházejí skoro vždy optimisticky.
A k tomu, co jsi dělal s jednou rostlinou, zatímco druhá ještě stála: kdy jsi proplachoval, kdy prořezával, kdy byl stan otevřený. Když se o tři týdny později něco pokazí, příčina bývá právě v těch řádcích.
U dvou fotoperiodických ano, prakticky bez výhrad: stojí pod stejným světelným režimem a ve stejném klimatu, jen dozrají v jinou dobu. Promyslet je potřeba to, co se stane při sklizni první rostliny, když druhá ještě kvete.
Jen s kompromisem. Samonakvétací jedou podle vlastních hodin a chtějí osmnáct až dvacet hodin světla pořád; fotoperiodické kvetou až při dvanácti. Když klesneš na 12/12, samonakvétací dá míň. Když necháš osmnáct, fotoperiodická nezakvete vůbec. Střední cesta zhorší obě.
Celou a najednou, místo abys dny odebíral větve: stan tak zůstane otevřený co nejkratší dobu. A suš ji jinde — sušení chce jinou vlhkost než květ a obojí se do jednoho stanu nevejde.
V zemině žádný problém: každý květináč se zalévá zvlášť, takže jednu proplachuješ a druhou dál hnojíš. V DWC nebo se společnou nádrží to oddělit nejde: obě sdílejí stejný roztok a jedna nutně dostane to, co nemá.
Podlož tu nižší, obráceným květináčem nebo bedýnkou. Vyrovná to deset až dvacet centimetrů a nestojí to nic. Zvednout lampu je nejhorší řešení: tím přijdou o světlo obě rostliny.
Dva týdny nevadí. Zhruba od čtyř výš stojí za úvahu poslat déle kvetoucí odrůdu do květu později tím, že jí dáš kratší růst. Obě data jsou daná před přepnutím a jdou spočítat dopředu.
Ne. Výnos závisí na ploše a na světle, ne na počtu odrůd. Dvě na stejné ploše nedají dohromady víc než jedna dobře využitá — smysl je ve výběru, ne v množství.
U každé rostliny: den přepnutí na 12/12, dobu květu podle šlechtitele a den, kdy jsi skutečně stříhal. Rozdíl mezi posledními dvěma je číslo, které platí příští kolo, protože údaje šlechtitelů vycházejí skoro vždy optimisticky.
Dvě odrůdy v jednom stanu znamenají dva plány. V CRIS má každá rostlina vlastní záznam ve stejném prostoru — den přepnutí, týdny květu a den střihu zvlášť, offline a bez účtu.